T. G. Masaryk: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Jednota myšlenek, slov a činů.
Proč se tedy „osvoboditel“ rozhodl překonávat demokracii konstituční monarchie? A to se všemi následnými a předvídatelnými neduhy První republiky, které zákonitě musely přijít. Nepatřím k obdivovatelům T.G.M. a vůbec nechápu, jak se dá smysluplně toto „osvobození“ vysvětlit. Asi podobně by tento proces nechápali občané Švédska, Dánska či Velké Británie a dalších evropských zemí se stejným typem vládnutí. Vždyť on ten poválečný vývoj v ČR se všemi svými nešvary hovoří za své.
V demokracii konstituční monarchie Země koruny české žily od roku 1867. No a vlády za První republiky? Víceméně tu vládla hradní "pětka", potažmo "osma". To s sebou neslo rekordní počet vlád, kdy se během těch dvaceti let vystřídalo deset premiérů a devatenáct vlád. Věčně zuřivě se hádající parlament nebyl sto smysluplně pracovat (jak aktuální) a musel být prezidentem dokonce třikrát rozpuštěn (roku 1925, 1929 a 1935). Pro připomenutí ta naše „konstitučka“ měla císaře/krále, vládu a dvoukomorový parlament (Poslaneckou sněmovnu a Panskou sněmovnu Říšské rady) a Český zemský sněm/Moravský zemský sněm/Slezský zemský sněm.
Nyní v Evropě prosperuje dvanáct svrchovaných monarchií. Sedm je království: Dánsko, Norsko, Švédsko, Spojené království, Španělsko, Nizozemsko a Belgie. Andorra, Lichtenštejnsko a Monako jsou knížectví a Lucembursko je velkovévodství. Určitě se shodneme na tom, že kvalita demokracie těchto států má vysokou a dlouhou tradici.
Těžko se pak dá pochopit cesta T. G. M., kdy on sám vnímal rozdíl mezi ústavním zakotvením a realitou. Ve své knize „Světová revoluce“ poznamenává: „Napsat se dá pěkná konstituce (ústava) lehce – provádět ji pěkně a důsledně je těžko. Někdy monarchie může být demokratičtější než republika“. A přesto šel se svou „říjnovou partou“ do experimentu republika. Partou, které se neduhy republiky materiálně nedotkly, na rozdíl od většiny obyvatel.
Mimochodem tuto svou knihu končí větou: „Ježíš, ne Caesar, opakuju - toť smysl našich dějin a demokracie“ (a přesto poslal vracející se „ruské“ legionáře do občanské války v Rusku). Jak jsem v úvodu uvedl, kde je jednota myšlenek, slov a činů.
P. S.
Vše v kostce. Jen jsem zvědav, kdy se najde „odvážný“ historik a v pravdě rozebere působení tohoto prezidenta. Beneše nám už představují. No ale T. G. M. má své místečko v ústavě.
